PŘÍRODNÍ PODMÍNKY

Řešené území se nalézá v geomorfologickém celku Pražská plošina. Reliéf Pražské plošiny je zde charakteristický geomorfologickou jednotvárností. Zpestřují ho pouze kvartérní zářezy vodních toků a nepříliš vysoké hřbety se stopami periglaciálního zvětrávání na pruzích odolných hornin táhnoucí se ve směru JZ – SV. Výchozím geomorfologickým tvarem v Pražské plošině je parovinný reliéf, představující denudací sníženou úroveň středočeské paleogenní paroviny. Turská plošina, nacházející se v oblasti mezi Zákolanským potokem a Vltavou na sever od Tuchoměřic a Horoměřic, leží převážně na horninách svrchního proterozoika, ve výši většinou mírně nad 300 m n.m. a její povrch je zpestřen buližníkovými suky, jimž na studovaném území dominují Horka a Pobíb. Reliéf Turské plošiny se sklání mírně k SV ze zmíněných 300 na 240-260 m n.m. Z regionálně geologického hlediska tvoří předplatformní základ studovaných oblastí horniny náležící jednotce barrandienského proterozoika středočeské oblasti. V půdně interpretační mapě jsou zemědělsky využívané půdy v 9ti stupňové škále potenciální produktivity půd, řazeny na 3. – 4. místo, (tj. vysoký a vyšší produkční potenciál zemědělských půd). Pro lesní půdy existuje 6ti stupňová škála, ve které lesní půda v sevřené části údolí, zaujímá 5. místo (tj. nízký produkční potenciál lesních půd). Lesy na stráních jsou na půdě ohodnocené 2. stupněm (tj. nadprůměrný produkční potenciál lesních půd). Při hodnocení potenciální odolnosti proti účinkům kyselých srážek a spadů, byla převážná část půd v hodnoceném území uznána jako půdy středně odolné (3. stupeň z 5ti stupňové škály). Území je silně ohroženo vodní erozí, jejíž účinky jsou, zvláště na příkřejších svazích zemědělské i lesní půdy, znatelné (Půdně interpretační mapa vydaná Českým geologickým ústavem, 1995, měřítko 1 : 50 000, list 12-23 Kladno). Podle Atlasu životního prostředí (Geografický ústav ČSAV Brno, 1992, měřítko 1 : 1000 000, mapa limitních přírodních faktorů) je hodnocené území v oblasti tzv. „eolického hazardu“, tedy v oblasti postižené deflací (odvátím částic hornin větrem). Z hlediska hydrologického představuje dominantní osu zájmového území řeka Vltava protékající východní částí od jihu k severu, většina ostatních toků směřuje k tomuto hlavnímu toku. Z dalších vodotečí můžeme jmenovat Turský potok, Podmoráňský potok a Zákolanský potok, protékající k.ú. Hole.

Zákolanský potok

• Plocha povodí (P) 173,35 km2
• Délka toku (L) 24,5 km
• Délka údolí 27,2 km
• Charakteristika povodí (P/L2) 0,23
• Lesnatost v povodí 10 %
• Dílčí plocha povodí – plocha povodí Libochovického (Buštěhradského) potoka (levostranný přítok Zákolanského potoka) je 30,02 km2.

Zákolanský potok pramení JV od Kladna u obce Pletený Újezd v nadmořské výšce 419 m n.m. Po soutok se Sulovickým potokem je na mapách označován jako potok Dolanský, v okolí Okoře také jako Okořský, či Mlýnský. Jeho nejbližším sběrným územím je okolí obcí Hostouň, Středokluky, Makotřasy a Velké a Malé Čičovice. Plocha povodí zahrnuje i vzdáleně Buštěhrad a podstatnou část Kladna (Suchopárek, 1969; Vlček a kol., 1984). Sběrné území je značně využívané zemědělskou velkovýrobou a je předpoklad vysoké eutrofizace vod, které Zákolanský potok sbírá. Pro Zákolanský potok je vymezena správcem hranice zátopy Q100. Vegetační stupeň na okrajích bukovo-dubový, přechází v biocenózu údolních niv. Původním rostlinným společenstvem jsou luhy a olšiny, šípákové doubravy a duboborové háje. Tato rostlinná společenstva jsou představována biochorou II-16-1. Turská plošina zahrnuje vegetační stupeň bukovo-dubový, původní rostlinné společenstvo jsou duboborové háje. Je zastoupena biochorou II-16-2.

Současné vegetační poměry

Současný stav vegetace na řešeném území přírodního parku se liší od stavu porostů zaznamenaném v geobotanické rekonstrukční mapě. Jedná se o území, které je dlouhodobě a poměrně intenzivně hospodářsky využívané, ale ve smyslu optimálního využívání krajiny. Svahy údolí Zákolanského potoka byly hojně využívané k pastvě, případně ke kosení, dnes jsou převážně porostlé teplomilnými křovinami s dominující svídou krvavou (Cornus sanquinea). Časté bylo i jiné než lesnické využívání dřevin, například zakládání sadů a prutníků, ale i osazování hrází a náhonů při úpravách vodohospodářských zařízení četných mlýnů na Zákolanském potoce. Z takto vysázených dřevin se zachovala například vrba bílá (salix alba). V posledních desetiletích se nejvíce změnilo obhospodařování pozemků na terase pod Holý, scelením polí obdělávaných tradiční orbou vznikly rozsáhlé lány vhodné pro intenzivní způsob zemědělství. Lesnímu hospodaření se nevyhnulo zavádění nepůvodních, stanovištně neodpovídajících druhů, jakými jsou například akát (Robinia pseudo – acacia) nebo dub červený (Quercus rubra).

FAUNA

Na území tohoto (Řipského) bioregionu byla původně ryze hercynská fauna, se západoevropským vlivem. Do ní místy pronikly charakterističtí zástupci středočeské suchomilné fauny, včetně forem atlantsko mediteránního původu (Culek a kol., 1995). V samotném území přírodního parku bylo při ornitologickém mapování, v období let 1975-1997, sledováno celkem 143 druhů ptáků, z toho 76 zde hnízdících. Toto mapování je průběžně aktualizováno, a proto je možné říci, že odpovídá dnešnímu stavu (Tichý in m.s.). Podle Tichého lze zájmové území hodnotit jako velmi dobrou ornitologickou lokalitu. Jde o území s pestrou nabídkou hnízdních příležitostí a o vhodnou tahovou zastávku, zvláště vodních ptáků.

PODNEBÍ

Podle mapy klimatických oblastí ČSR (Geografický ústav ČSAV Brno, 1975), celé území náleží do klimatického regionu T2 – Teplý suchý, který má tyto klimatické charakteristiky:

• Počet letních dnů (max. teplota od 25° C) 50 – 60
• Počet dnů s průměrnou teplotou 10° C a více 160 – 170
• Počet mrazových dnů 100 – 110
• Počet ledových dnů 30 – 40
• Průměrná teplota v lednu -2 až -3° C
• Průměrná teplota v dubnu 8 až 9° C
• Průměrná teplota v červenci 18 až 19° C
• Průměrná teplota v říjnu 8 až 9° C
• Průměrný počet dní se srážkami 1 mm a více 90 – 100
• Srážkový úhrn ve vegetačním období 350 – 400 mm
• Srážkový úhrn v zimním období 200 – 250 mm
• Počet dní se sněhovou pokrývkou 40 – 50
• Počet dní zamračených 120 – 140
• Počet dní jasných 40 – 50

Území tedy náleží ke klimatické oblasti vyznačující se dlouhým, teplým a suchým létem, teplým až mírně teplým jarem a podzimem a krátkou, mírně teplou, suchou až velmi suchou zimou s velmi krátkým trváním sněhové pokrývky. Podle dlouhodobých sledování (průměrné hodnoty z let 1901 – 1950), je pro geomorfologický celek Pražská plošina charakteristický srážkový úhrn 480 – 490 mm/rok a maximum sněhové pokrývky 15 cm. Období s průměrnou denní teplotou vzduchu 10o C a vyšší začíná většinou mezi 26.4. a 1.5.. Období s průměrnou denní teplotou 0o C začíná ve 2. prosincové dekádě a obvykle končí ve 2. únorové dekádě. Převládají západní směry větrů (Balatka, 1990). V údolí Zákolanského potoka se uplatňují specifické mikroklimatické podmínky. Patrné jsou především teplotní a vlhkostní odlišnosti v jeho různých částech. Například na dně údolí a na severních svazích, zvláště v místech zúženého, sevřenějšího tvaru, kde se uplatňuje i teplotní inverze, je znatelná větší vlhkost a nižší teplota než je v okolí údolí běžné. Naopak na jižně orientovaných svazích a výslunných travnatých stráních, včetně míst kde se údolí značně rozšiřuje, jsou teploty vyšší a vlhkost nižší.